Ráno ale, co to zřela otka,
přede dveřmi mrzla syna krotká.
Ztracená syno, žehnám Bohu, jsi zpět!
Hledali jsme všude: v těch starých skříních, v obilí za domem, v žumpě, pojď, do lůžka uložím tě hned!

Znavená syna se nevzpírala,
ráda se o otku opírala,
dva spánky k sobě se přiklonily,
aby tak načaly sladkou chvíli...

...než syně na krku naběhla žíla,
a břicho, s kterým se připlazila,
s výkřikem prasklo a v bájné nádheře
vychlístlo úhoře – a ti se kroutili, hleděli zmizet v jezeře.

Div se mu srdce nerozbilo,
sotva dcer spatřil to boží dílo,
ruce se roztřásly, ve tváři zbělal,
na vidle bral ta úhoří těla.

***

Úhoři z břicha v jezeře plavou,
do hlubin noří se za potravou,
syně se do očí derou slzy,
dcer se pro všechno okolo mrzí.

Za oknem blýská se nad krajinou,
k jezeru stružky vody se řinou,
vidle se odnesly pryč – skout kováři,
v koutě si syna a dcer dýchají mlčky do tváří.

***

Milostná 1

Bělostná stehna zvedla se,
hrdlička z okna ulétla.
Probíráš se mi ve vlasech
rostoucích z temnot do světla.

Ústa jak bolem zkřivená
zkřivená slastí nyní jsou.
Nežli umlkne ozvěna,
uvadne tráva pod rosou.

Milostná 2

Dívka něžných ňader
vyklouzává z hader.
Hadry letí k zemi,'
ruce třesou se mi.

Nebe zpopelnělo,
nahé její tělo
sálá do tmy noci,
voní po ovoci.

Slyším zas a znova
krutá její slova:
miluj nebo zabij,
jenom nebuď slabý.

Milostná 2

Do bílých, bílých kopretin
– jak vzala by nás mdloba –
jsme upadli a měkký stín
hned zahalil nás oba.

Pak zeptala se ona
otázkou krutě na tělo:
„co tě to probůh sklátilo,
jako bys mi tu skonal?

Též divný pocit chyt tě,
dřív než ti šeptl ke konci:
... jde hrůza z květů ve tmě
a z kostí... z kostí na slunci?“

Milostná 3

Jakmile zemdlí žár,
stromy se obléknou do bílých par
až ztichne celý sad,
zvolna se rozlije večerní chlad,

dostav se, lásko má,
dokavad nepadne úplná tma,
tam k řece na náš most,
kamenný, šedý jak tlející kost.

Vypověz těch pár slov,
ať ze rzi zazvoní netknutý kov,
rozezni doprovod
k smutnému shlížení do temných vod.

Milostná 4

Jepičí lásky
nad mělčinou
umřou a ani
nespočinou.

Hladím tvé vlasy.
ty vlnky vod.
Postoupím tiše
o další schod.

Nenech se rušit,
pokojně lež.
Do hlubin klesne
kamenná věž.

Milostná 5

Kamenem svého srdce
rozbilas mozaiku světa,
kamenem tvého srdce
jsme těžkli celá léta.

Diamanty svých očí
jsi rozložila světlo,
diamanty těch očí
... s tmou temno se sčetlo.

Milostná 6

Něco tak prostého je přece tělo,
z něho vše vychází a musí zpět,
stojí teď zdvojené a pod nehet
si zastrčí i moji duši celou.

Vždyť stojíš tady pod uliční lampou,
vrávoráš na rozumu nahatém
a jenom šílenci, jen oni chápou,
jak je té duši tobě – pod nehtem.

Do trávy zahoď hloupé zrcátko,
olam si nehty o má smutná záda,
a vyryj do nich všechno, co máš ráda,
než propustíš mě s nehty nakrátko.

Milostná 7

Poznal jsem dívku,
možná k ní zahořel.
Po osmém pivku
má nohy nahoře.

Nějaký stoupa
kyne mi z hamaky,
která se houpá
v závěsu za mraky.

Poslední mžitky
vpadly mi do očí.
Obzor je plytký,
musím se vymočit.

Milostná 8

Zalistuj ve své tváři,
nalistuj stranu míru,
co nikdy neznesváří
mou vášeň a mou víru.

Prohrábni moje vlasy
rukama zčásti ženy,
co dítě obstará si,
až budu opojený,

rukama zčásti matky
a zčásti černé hlíny,
přečtu si mezi řádky,
že nejsem někdo jiný.

Když přijdete o všechno

Všecko je fuč, jsem jouda
Zbyla mi rodná hrouda

Když je vám opravdu špatně

Pojímá mě mdloba
Za nás oba

Po tom

To je ale veselo
Když se dobře zaselo

Když začneš vidět blbě

Z přehnané oční píle
Musím teď nosit brýle

Když je ti skvěle

Je to život senzační
Z žumpy mi jen hlava ční