SKALPEL DOKTORA KLEINA

SKALPEL DOKTORA KLEINA

Když je mi smutno nebo mám pocit prázdnoty, beru kytaru nebo sednu k pianu a složím nějakou písničku. Slovo a melodie se proplétají jako dva milenci a pokud je za tím opravdová láska, vznikne dobrá píseň. Nakonec jsem nejradši, když ji někdo i pěkně zahraje a zazpívá.

Když se potřebuju odpočinout, začnu malovat. A pak maluju a maluju, až vznikne spousta obrazů. Pak si je v klidu prohlížím a přemýšlím, proč jsem namaloval právě to, co jsem namaloval. A uvědomuji si, že jen ztvárňují vizi, kterou nahlížím svým třetím okem.

Nový klip k písni z alba Padáme ocať je na světě! 🙂

Klip jsem vytvořil takto. Nafotil jsem své obrazy a kusy krajin z nich jsem ve photoshopu ořezal. Všechny postavy, které jsou v klipu šedé, jsem nakreslil inkoustem na papír, vyfotil je a pak také ořezal. Ořezy trvaly velmi dlouho, automatické funkce se nedaly příliš využít. Všechny ořezy jsem pak vložil do premiery a sestříhal podle zvukové stopy. Tak ať se Vám klip líbí.
Váš Jakub K.

Dr. Klein vydal v roce 2020 album Padáme ocať?

Album přináší mix hudebních žánrů a jedinečné texty​

Na nahrávání alba se nabízí spousta skvělých lidí: Jiří Krhut, Marek Hoblík, Sváťa Tulej, Jura Bosák, Michal Žáček, Dina Sedláčková, Pavel Sotoniak a Gabriela Říhánková. Děkuji všem za opravdu milou spolupráci.
Váš Jakub K.

Přečtěte si, co o albu řekli jeho interpreti 

S dr. Kleinem jsem se osobně seznámil až v den nahrávání. Všecko pak proběhlo rychle a bezbolestně. Každopádně jsem rád přiZPĚL k tomu, že pár písní s dobrými texty i autorskou muzikou vylétlo z šuplíku, aby teď těšily naše uši.

Jura Bosák
hudebník, textař, výtvarník, animátor

Vždycky jsem dr. Kleinovi věřil a opět jsem byl zklamán. Výsledek je nad mé očekávání. Album je pestré, multižánrové, s dobrými texty se správnými akcenty. Je vtipné, smutné i romantické. Dobře se poslouchá. Skvělá deska! Už jen protože jsem na ní pracoval já!

Jiří Krhut
hudebník, textař a bavič

I když znám dr. Kleina osobně už léta, s jeho písničkami jsem se seznámil až letos. Je pro mě objevem roku. Došlo mi, že je jedním z nejlepších textařů, jaké znám. Děkuji za šanci zúčastnit se tohoto projektu! A vy nepromarněte šanci poslechnout si tuto krásnou a hudebně čistou desku.

Sváťa Tulej
hudebník, zpěvák

Práce na téhle desce byla pro mě ohromně vzrušující. Miluju práci, kde se tesá z hrubých kvádrů a muzikanti se nechávají vést intuicí. Album vznikalo spontánně, na místě, bez předsudků, bez snahy se zalíbit. Prostě tak, jak to v daný den z muzikantů tryskalo.

Marek Hoblík
zvukař a hudebník

Jiří Krhut
hudebník, textař a bavič

Jura Bosák
hudebník, textař, výtvarník, animátor

Marek Hoblík
zvukař a hudebník

Sváťa Tulej
hudebník, zpěvák

A teď už se klidně usaďte a...

A teď už se klidně usaďte a...

Báseň Volání z jezera (200?)

Zde na ukázku jedna z lyrickoepických kusů. Je to balada o incestu v rodině, kde spolu žijí matec, otka, dcer a syna, které se narodí úhoři.  Drsná báseň plná lásky a zoufalství v době, kdy "tváře všech se sobě podobaly".

Tváře všech se sobě podobaly,
zrcadel se lidé tehdy báli.
Rozpoznal je leda podle pachu pes
v těch dávných dobách, kdy všechno bylo jinak než dnes.

Marná slova, marné domlouvání:
synu s dcerem opět za svítání
otka s matcem přistihli v té chvíli,
kdy své mrzké šťávy promísili.

Požehnání nevymohli z matce
na otku též naléhali krátce,
syně rostlo břicho jako velrybě –
dcerovi se udělaly vředy i na hubě.

Nikdo nepřál zakázané lásce.
Matec – rybář – namotával vlasce.
Jistě proto nebrali mu ryby,
že se děti dopustily chyby.

***

Syna s plodem sedm let už dýchá
a plod stále nevylézá z břicha,
láska kysne v nekonečném čekání,
dcer si od churavé huby mouchy odhání.

Nelze, abych dál tu s nimi hnila,
takto k sobě syna promluvila,
dveře za ní v noci zavrzaly,
její drobné krůčky utichly až v dáli.

Matec s otkou hledali ji všude:
co se synou, co s ní jenom bude!
Zdali divá zvěř ji v lese nežere
či se v hloubkách na kamení nemiluje s jezerem.

Otevřela otka okno, hledí,
jezero se dere z mlžné šedi,
hledáním se přehnal den jak vlci
a jezero jiskří do půlnoci.

***

Ráno ale, co to zřela otka,
přede dveřmi mrzla syna krotká.
Ztracená syno, žehnám Bohu, jsi zpět!
Hledali jsme všude: v těch starých skříních, v obilí za domem, v žumpě, pojď, do lůžka uložím tě hned!

Znavená syna se nevzpírala,
ráda se o otku opírala,
dva spánky k sobě se přiklonily,
aby tak načaly sladkou chvíli...

...než syně na krku naběhla žíla,
a břicho, s kterým se připlazila,
s výkřikem prasklo a v bájné nádheře
vychlístlo úhoře – a ti se kroutili, hleděli zmizet v jezeře.

Div se mu srdce nerozbilo,
sotva dcer spatřil to boží dílo,
ruce se roztřásly, ve tváři zbělal,
na vidle bral ta úhoří těla.

***

Úhoři z břicha v jezeře plavou,
do hlubin noří se za potravou,
syně se do očí derou slzy,
dcer se pro všechno okolo mrzí.

Za oknem blýská se nad krajinou,
k jezeru stružky vody se řinou,
vidle se odnesly pryč – skout kováři,
v koutě si syna a dcer dýchají mlčky do tváří.

***

Matec si liboval: ryby berou,
otka se culila za zástěrou,
dcer začal spávat za domem na poli,
syně těžkly nohy, táhly ji do země, ať šla kamkoli.

Jednoho rána však vstala jak pěna,
řekla si: dosud nemají jména;
a vyšla bosky, kouzelný světě,
cosi ji volalo k jezeru, k jejím dětem...

Krátké básně Dr. Kleina (? - 2009)

Nedávno jsem se probíral počítačem a našel soubor básniček, které jsem napsal do roku 2003, několik snad i do roku 2009. Jde o směsku převážně dvou typů básní: jednak jsou to rozsáhlejší lyricko-epické kusy, obvykle symbolické, alegorické a někdy i parodické, jednak příležitostné kousky, které vznikly na okraji mých hlavních zájmů. Ty krátké jsem si přečetl a vybral z nich pár, o nichž si myslím, že by mohly spatřit světlo monitoru. Přinejmenším pro zasmání. Zde jsou. 

Ze života 1

V létě se těším na podzim
a na podzim zas na léto
a tak je to
pořád dokola
už tolik let,
už tolik podzimů a lét
jen strádám.

Ať suchá je tráva
anebo listí,
mrtví jedině zjistí,
že mají chladné ruce
a že jim chutná sníh.

Ze života 2

Jak temnotemně dýchá tento čas,
co tiše ukořistil moji duši.
Přátelé, poslouchejte jeho hlas,
ach, zapomněl jsem, že jste hluší.

Tak jsem se, lidé, vámi proplétal
marněji, než jsem usuzoval prve.
Tak jako soutěskami chladných skal
zbytečně protekly mnou vědra krve.

Ze života 3

Ledovou tříšť mám za sebou
Mé nohy po bílém jezeře jdou
Tam pod zamrzlou hladinou
Tam ryby nikdy oči nezavřou

Ze života 4

Ležíš a mlčíš, tiše tápeš
očima po něčem veselém.
Obloha z temnomodrých tapet,
okolo měsíce bledý lem.

A stromy šumí, jejich větve
kynou ti jakoby na pozdrav,
že budou jako ty jsi – mrtvé,
až padnou do šťavnatých trav.

Ze života 5

Na horách, když je pod mrakem
zapršet může každou chvílí.
Tu za rozkvetlým bodlákem
jak by se dálky v hloubkách skryly.

Tráva se větrem zachvívá,
více než dosud všichni lidé
promlouvá k tobě a je tvá,
jako jsi její s tím, co přijde.

A náhle je ti do pláče.
Kámen, co na něm sedíš, studí.
Cigaretový obláček,
ten k životu tě neprobudí.

Ze života 6

Ospalé zvíře usíná
v mém stínu,
když se zastavím,
abych si prohlédl
slunce.

Ze života 7

Zrak zaměřil jsi do oblak
naditých povodněmi.
V mezeří zubů černá se ti mák,
v závrati padáš k zemi:

do zlatavého obilí,
do chrp a vlčích máků.
Pod břichy zachmuřených mraků
uspáváš stíny motýlí.

Už kapka za kapkou ti mokří katě
a košili a tvář a vidíš třpyt,
jak velká voda strhává tě
a pádí do moře tě vlít.

Ze života 8 (2020)

Vykopeš díru
pro všechno prázdno.
Zpod dvěří škvíru
položíš na dno.

Paprsek slunka
v půli se zlomí.
Ta druhá půlka
je sazí plný... komín.

Milostná 1

Bělostná stehna zvedla se,
hrdlička z okna ulétla.
Probíráš se mi ve vlasech
rostoucích z temnot do světla.

Ústa jak bolem zkřivená
zkřivená slastí nyní jsou.
Nežli umlkne ozvěna,
uvadne tráva pod rosou.

Milostná 2

Dívka něžných ňader
vyklouzává z hader.
Hadry letí k zemi,'
ruce třesou se mi.

Nebe zpopelnělo,
nahé její tělo
sálá do tmy noci,
voní po ovoci.

Slyším zas a znova
krutá její slova:
miluj nebo zabij,
jenom nebuď slabý.

Milostná 2

Do bílých, bílých kopretin
– jak vzala by nás mdloba –
jsme upadli a měkký stín
hned zahalil nás oba.

Pak zeptala se ona
otázkou krutě na tělo:
„co tě to probůh sklátilo,
jako bys mi tu skonal?

Též divný pocit chyt tě,
dřív než ti šeptl ke konci:
... jde hrůza z květů ve tmě
a z kostí... z kostí na slunci?“

Milostná 3

Jakmile zemdlí žár,
stromy se obléknou do bílých par
až ztichne celý sad,
zvolna se rozlije večerní chlad,

dostav se, lásko má,
dokavad nepadne úplná tma,
tam k řece na náš most,
kamenný, šedý jak tlející kost.

Vypověz těch pár slov,
ať ze rzi zazvoní netknutý kov,
rozezni doprovod
k smutnému shlížení do temných vod.

Milostná 4

Jepičí lásky
nad mělčinou
umřou a ani
nespočinou.

Hladím tvé vlasy.
ty vlnky vod.
Postoupím tiše
o další schod.

Nenech se rušit,
pokojně lež.
Do hlubin klesne
kamenná věž.

Milostná 5

Kamenem svého srdce
rozbilas mozaiku světa,
kamenem tvého srdce
jsme těžkli celá léta.

Diamanty svých očí
jsi rozložila světlo,
diamanty těch očí
... s tmou temno se sčetlo.

Milostná 6

Něco tak prostého je přece tělo,
z něho vše vychází a musí zpět,
stojí teď zdvojené a pod nehet
si zastrčí i moji duši celou.

Vždyť stojíš tady pod uliční lampou,
vrávoráš na rozumu nahatém
a jenom šílenci, jen oni chápou,
jak je té duši tobě – pod nehtem.

Do trávy zahoď hloupé zrcátko,
olam si nehty o má smutná záda,
a vyryj do nich všechno, co máš ráda,
než propustíš mě s nehty nakrátko.

Milostná 7

Poznal jsem dívku,
možná k ní zahořel.
Po osmém pivku
má nohy nahoře.

Nějaký stoupa
kyne mi z hamaky,
která se houpá
v závěsu za mraky.

Poslední mžitky
vpadly mi do očí.
Obzor je plytký,
musím se vymočit.

Milostná 8

Zalistuj ve své tváři,
nalistuj stranu míru,
co nikdy neznesváří
mou vášeň a mou víru.

Prohrábni moje vlasy
rukama zčásti ženy,
co dítě obstará si,
až budu opojený,

rukama zčásti matky
a zčásti černé hlíny,
přečtu si mezi řádky,
že nejsem někdo jiný.

Kosmická 1

Noc - ta znásilňuje den.
den - ten znásilňuje noc,
noci noc, dni den,
přicházejí na pomoc.

Kosmická 2

… a já jsem tebou, ty jsi mnou
a já jsem stéblem trávy,
jako jsi jím i ty.
Prodíráš-li se samotou
chceš-li, pak pusť ji z hlavy
do její samoty.

Kosmická 3

Já propadl se ke hvězdám,
kde v jejich jasu tonu
tak jako v očích krásných dam
a v tónech těžkých zvonů.

Hvězdy – semena šílenství,
hvězdy – semena bolu!
V čempak jen vaše síla tkví,
že nesplynete spolu?

Kosmická 4

Rozpůlený meloun pláče dávným deštěm.
Vrabci se rozlétli do všech stran.
Zůstal jsem s nožem pod modrým nebem
sám.

Kosmická 5

K večeru v ledě zamrzlou
našli ji chlapci ospalí.
Na její tvář tak smutnou, zlou
dlouze nehybně zírali.

Na její paže rozpřažené,
na hruď, v níž srdce netluče.
Vtom povšimli si, jak se žene
slunce do její náruče.

„Sluníčko, prosím, tak už spadni
jí do náruče, do čela.
Dosud jen vítr hučel nad ní.
Pod ní jen voda hučela.“

Kosmická 6

Smutné jsou dny, kdy mrholí,
kdy šedé jednolité nebe
zasmuší celé okolí,
kdy slyšíš stesky zpod svých žeber.

Kdy zarmoucený bezmála
obzíráš okno, jak se rosí.
Že by se mračna trhala?
To jenom svíčku rozžal kdosi.

Kosmická 7

Tak dlouho ryby nebraly,
že vlnky začly naříkat
tu obehranou písničku,
že slunce zašlo do nich spát.

Houštiny olší ohluchly,
do ticha píšou křídla much.
Kdo umí v čirém vzduchu číst
a komu dosud slouží sluch?

S přítelem schůzku dá si noc,
do noci má se navrátit...
Kdo pro něj polkne naprázdno
na háčku utopený klid?

Kosmická 8

Tma se choulí ke tvé kůži
blíž a blíž.
Jako v hlíně shnilou růži
nevidím tě již.

Kosmická 9

Výkřiky temné zvěře
propadly tichem až k ní
k dívce, která se
usmála.

A bílé zuby svitly
v tom hrobě.

Kosmická 10

Že stopa stopu pohřbívá
a člověk člověka,
párkrát už jsem viděl,
to mě neleká.

Větvemi probleskuje
vodní hladina,
zároveň s tebou, má milá,
vítr usíná.

Čekáme na ledňáčka,
až znova přiletí,
říkalas: je to hračka,
stačí prý čekat, čekat
s jeho obrazem ― v paměti.

Popěvky Dr. Kleina pro každou příležitost

Po vlastním pohřbu

Zakopali mě pod tujemi
Zapálili je, teplo je mi

Po vlastním pohřbu

Zakopali mě pod tujemi
Zapálili je, teplo je mi

Po vlastním pohřbu

Zakopali mě pod tujemi
Zapálili je, teplo je mi

Když si chcete oživit paměť

Jen si vzpomeň, kdy a v kolik
stal se z tebe alkoholik

Když je muž plačtivý

Pročpak jsem tak plačtivý?
To protože šedivím

Pročpak jsem tak plačtivý?
Šedivý jsem ošlivý

Pročpak jsem tak plačtivý
Už se nikdo nediví

Když přijdete o všechno

Všecko je fuč, jsem jouda
Zbyla mi rodná hrouda

Když je vám opravdu špatně

Pojímá mě mdloba
Za nás oba

Po tom

To je ale veselo
Když se dobře zaselo

Když začneš vidět blbě

Z přehnané oční píle
Musím teď nosit brýle

Když je ti skvěle

Je to život senzační
Z žumpy mi jen hlava ční

Když je to horší, než jste mysleli

Není to žádný med
To jsem se ale splet

Když se kamarád vtírá

Ocať pocať, kamaráde
Sám si umím utřít zadek

Když za to může čas

Chodíval jsem s holkama
A teď chodím s hůlkama

Když se nemůžeš cítit líp

Z žumpy mi jen hlava ční 
Je to život senzační

Boží oslava

Příslušníci sekty
Otevřeli sekty

ORBIS PICTUS