OBRAZY
Můj malovaný příběh
Jak jsem
s malováním
začínal
Jak jsem s malováním začínal
Malovat jsem začal jako dítě a už brzy si ostatní všímali, že mi to jde. Prostě šlo poznat, co jsem vyobrazil - že tohle je medvěd a tohle opice. Proto mě to taky bavilo. Kus svého dětství jsem proležel na břiše nad svými obrázky a vznikly jich tisíce. Bohužel velmi málo se jich dochovalo. Především lituju, že se ztratili moji "psohlavci". To byli lidé se psími hlavami, kteří mezi sebou sváděli nelítostné boje a kterým jsem vymyslel celou historii. Zobrazoval jsem posloupné výjevy z jejich válek a příměří, obléhání hradů, sbírání padlých...
S odstupem času jsem si uvědomil, že právě tito "psohlavci" výborně symbolizovali můj vnitřní boj s chaosem. Na jedné straně stáli modrou barvou vyobrazení spořádaní psohlavci s vyspělou kulturou, na druhé straně pak barbarští červení "psohlavci", kterých bylo mnohonásobně víc a kteří útočili v sebevražedných hordách. Kolem těchto dvou táborů se rozprostíraly nedozírné stepi, v nichž žili různé obludy živící se psím masem. Osamělý "psoblavec" neměl nejmenší šanci, byl sežrán.
Dětská kresba (12 let) propiskou.
Mnozí mě tehdy měli za podivínské dítě - a asi jsem jím byl. Zároveň jsem byl někým, kdo už tehdy velmi dobře - byť nepříliš vědomě - nahlížel svou duši a její vnitřní sváry. Věci, ktreré zůstanou většině lidí nadosmrti skryty. Odvažuju se říct, že právě to byl můj největší dar, který zastiňoval svou podmínku - dar věci prostě namalovat.
Bohužel jsem v tom směru nenašel u nikoho pochopení. Mnozí měli pro mé obrazy uznání, ale hned se ptali, proč raději nemaluju něco jiného - líbivějšího. Nechápali to - a jak je známo, co nechápeme, to zpravidla odsuzujeme. Jako malý chlapec jsem stěží dokázal vysvětlit, co jsem jen tušil a co dokážu jakžtakž vysvětlit až dnes po mnohaletém studiu psychologie a kultury. A tak jsem se tehdy ještě víc uzavíral do svého světa "psohlavců".
Čas šel dál a někdy v mých patnácti letech jsem s malováním přestal, jako když utne. Sám si to neumím vysvětlit. Pamatuju si jen významnou okolnost - bylo to bezprostředné potom, co se mi zdál sen, ve kterém jsem slyšel překrásnou hudbu. Na několik dalších let se stala hudba spolu s literaturou mým velkým zájmem. Nebýt toho, stěží bych mnoho let poté naspal k dvěma stovkám písniček, které teď postupně spatřují světlo světa.
(1994-1995)
Nedokončená gymnaziální
kresba propiskou
na druhé straně obalu
sešitu z matematiky.
Sešit přinesla
maminka z práce 🙂
Jak jsem řekl, malování ustoupilo do pozadí. Ale nevymizelo úplně. Prodíralo si cestu vpřed v podobě mimoděčných kreseb na okrajích stránek mých středoškolských sešitů a vysokoškolských poznámek. I když během oněch let (1991-2003) nevzniklo nic, co bych mohl ukázat, po celou tu dobu jsem kreslil aspoň dvě hodiny denně. Což se časem projevilo - dalo to vzniknout základu mého stylu. Vznikly jisté způdoby vedení linky, budování prostoru...
Následujících sedm let (2003-2009) jsem se věnoval hlavně psaní a příležitostně písničkám. Až do okamžiku, kdy se mi začalo rozpadat manželství.
Malovat jsem začal jako dítě a už brzy si ostatní všímali, že mi to jde. Prostě šlo poznat, co jsem vyobrazil - že tohle je medvěd a tohle opice. Proto mě to taky bavilo. Kus svého dětství jsem proležel na břiše nad svými obrázky a vznikly jich tisíce. Bohužel velmi málo se jich dochovalo. Především lituju, že se ztratili moji "psohlavci". To byli lidé se psími hlavami, kteří mezi sebou sváděli nelítostné boje a kterým jsem vymyslel celou historii. Zobrazoval jsem posloupné výjevy z jejich válek a příměří, obléhání hradů, sbírání padlých...
S odstupem času jsem si uvědomil, že právě tito "psohlavci" výborně symbolizovali můj vnitřní boj s chaosem. Na jedné straně stáli modrou barvou vyobrazení spořádaní psohlavci s vyspělou kulturou, na druhé straně pak barbarští červení "psohlavci", kterých bylo mnohonásobně víc a kteří útočili v sebevražedných hordách. Kolem těchto dvou táborů se rozprostíraly nedozírné stepi, v nichž žili různé obludy živící se psím masem. Osamělý "psoblavec" neměl nejmenší šanci, byl sežrán.
Mnozí mě tehdy měli za podivínské dítě - a asi jsem jím byl. Zároveň jsem byl někým, kdo už tehdy velmi dobře - byť nepříliš vědomě - nahlížel svou duši a její vnitřní sváry. Věci, ktreré zůstanou většině lidí nadosmrti skryty. Odvažuju se říct, že právě to byl můj největší dar, který zastiňoval svou podmínku - dar věci prostě namalovat.
Bohužel jsem v tom směru nenašel u nikoho pochopení. Mnozí měli pro mé obrazy uznání, ale hned se ptali, proč raději nemaluju něco jiného - líbivějšího. Nechápali to - a jak je známo, co nechápeme, to zpravidla odsuzujeme. Jako malý chlapec jsem stěží dokázal vysvětlit, co jsem jen tušil a co dokážu jakžtakž vysvětlit až dnes po mnohaletém studiu psychologie a kultury. A tak jsem se tehdy ještě víc uzavíral do svého světa "psohlavců".
Čas šel dál a někdy v mých patnácti letech jsem s malováním přestal, jako když utne. Sám si to neumím vysvětlit. Pamatuju si jen významnou okolnost - bylo to bezprostředné potom, co se mi zdál sen, ve kterém jsem slyšel překrásnou hudbu. Na několik dalších let se stala hudba spolu s literaturou mým velkým zájmem. Nebýt toho, stěží bych mnoho let poté naspal k dvěma stovkám písniček, které teď postupně spatřují světlo světa.
Jak jsem řekl, malování ustoupilo do pozadí. Ale nevymizelo úplně. Prodíralo si cestu vpřed v podobě mimoděčných kreseb na okrajích stránek mých středoškolských sešitů a vysokoškolských poznámek. I když během oněch let (1991-2003) nevzniklo nic, co bych mohl ukázat, po celou tu dobu jsem kreslil aspoň dvě hodiny denně. Což se časem projevilo - dalo to vzniknout základu mého stylu. Vznikly jisté způdoby vedení linky, budování prostoru...
Následujících sedm let (2003-2009) jsem se věnoval hlavně psaní a příležitostně písničkám. Až do okamžiku, kdy se mi začalo rozpadat manželství.
Dětská kresba (12 let) propiskou.
Nedokončená gymnaziální kresba (1994-1995) propiskou
na druhé straně obalu sešitu z matematiky.
Sešit přinesla mamika z práce 🙂
Jsme propojení
a v tom je naše síla
Rozchod s manželkou byl pravým opakem propojení. Nicméně se nadobro rozpojilo jen to, co už spolu nedrželo. Nesl jsem to těžce, protože jsem vyrůstal v přesvědčení, že když se jednou dva dají dohromady, má to být napořád. A právě v té nelehké době se ve mně něco pohnulo a já se vrátil k malování.
První pokusy byly úsměvné, ale byl ve mně zápal, který mě poháněl, abych experimentovat a zbytečně se neohlížel za neúspěchy. Rychle jsem si vyjasňoval svůj styl a s tím jako by se projasňoval můj pohled na svět. Nad barvami a papíry jsem se vždy očistil a doplnil, co mi chybělo. Nacházel jsem útěchu, klid i životní oheň, spojení se silami, které mě mnohonásobně přesahují a dokážou uzdravit. Takto posílen jsem pak navazoval nová pouta s okolím, nejdřív s věcmi v bytě, později s novými lidmi, z nichž se někteří stali i mými přáteli.
Tehdy jsem učil na vysoké škole a také tam mě moje malování ovlivnilo. Jako nekladu barvy na místo, kde má zůstat bílá, obracel jsem se výhradně k těm, kdo chtěli být osloveni, dával těm, kdo měli vůli brát. A těm jsem dával dvojnásob. Stejně tak později dětem na střední a na základní škole. A když jsem získal doktorát z literatury, bylo to malování, co mi napovědělo, jaké je formální vzdělání pozlátko. Své urputné snaze po titulu jsem se konečně mohl vysmát.
Uvědomil jsem si, že lidské konání je prostoupeno energií, která nás může stejně tak oživit jako zahubit. Zařekl jsem se, že budu stát vždy na straně života a že se nepodvolím vkusu většiny. Jedině tak budou mé výtvory oplývat vnitřní silou, jedině tak budou přinášet lidem radost. Tu opravdovou, která jde do hloubky a umí propojovat. Ne tu povrchní, která jen uspokojí nějaký stereotyp.
... s rybami, kresbami barevnými tušemi z roku 2012
Sterotypy jsou mor duše. Konzervují její části, aby k sobě nenašly cestu. Člověk se pak nemůže stát celistvým. A kdo není celistvý, nemůže se propojit s druhými. Každý pokus o takové propojení je velmi bolestivé, protože vás směřuje někam, kam směřuje jen jedna z vašich částí, a vy se trháte na kusy. A z vnější perspektivy - kdo není celistvý, ten stěží někam vyjde, protože nejméně bolesti mu působí, když zůstane stát.
Sám jsem takový stav později zažil. Tehdy jsem nenamaloval jediný obraz. Opustila mě síla, byl jsem vnitřně prázdný, téměř bez duše. Jen kontakt s mými dřívějšími výtvory ve mě dokázal zažehnout jiskru. Naštěstí jsem se k malování vrátil a znovu ožil.
Maluju především pro sebe. Zároveň vnímám, že jsem propojený se všemi lidmi, a tak maluju i pro ně. Až tady jednou nebudu, bude to všechno patřit druhým. Jen propojení s nimi dává smysl tomu, co dělám teď. Tuto úvahu jsem přetavil ve své krédo.
Co vám tu tedy dávám? Pár desítek, možná stovek obrazů. Vznikají ve stavu usebrání, v souladu s dechem a přírodou. Vznikají s láskou a zapálením, s touhou přiblížit se černé jiskře, kterou vše začalo. Věřím, že mají léčivou moc. Léčivou pro ty, kdo se osmělí nahlédnout do nich bez předsudků, bez očekávání vrtkavého vkusu. Dávám všem, kdo mají vůli brát.
Přeji vám příjemné zážitky při prohlížení a vybírání.
Váš JK
Jsme propojení a v tom je naše síla
Rozchod s manželkou byl pravým opakem propojení. Nicméně se nadobro rozpojilo jen to, co už spolu nedrželo. Nesl jsem to těžce, protože jsem vyrůstal v přesvědčení, že když se jednou dva dají dohromady, má to být napořád. A právě v té nelehké době se ve mně něco pohnulo a já se vrátil k malování.
První pokusy byly úsměvné, ale byl ve mně zápal, který mě poháněl, abych experimentovat a zbytečně se neohlížel za neúspěchy. Rychle jsem si vyjasňoval svůj styl a s tím jako by se projasňoval můj pohled na svět. Nad barvami a papíry jsem se vždy očistil a doplnil, co mi chybělo. Nacházel jsem útěchu, klid i životní oheň, spojení se silami, které mě mnohonásobně přesahují a dokážou uzdravit. Takto posílen jsem pak navazoval nová pouta s okolím, nejdřív s věcmi v bytě, později s novými lidmi, z nichž se někteří stali i mými přáteli.
Tehdy jsem učil na vysoké škole a také tam mě moje malování ovlivnilo. Jako nekladu barvy na místo, kde má zůstat bílá, obracel jsem se výhradně k těm, kdo chtěli být osloveni, dával těm, kdo měli vůli brát. A těm jsem dával dvojnásob. Stejně tak později dětem na střední a na základní škole. A když jsem získal doktorát z literatury, bylo to malování, co mi napovědělo, jaké je formální vzdělání pozlátko. Své urputné snaze po titulu jsem se konečně mohl vysmát.
Uvědomil jsem si, že lidské konání je prostoupeno energií, která nás může stejně tak oživit jako zahubit. Zařekl jsem se, že budu stát vždy na straně života a že se nepodvolím vkusu většiny. Jedině tak budou mé výtvory oplývat vnitřní silou, jedině tak budou přinášet lidem radost. Tu opravdovou, která jde do hloubky a umí propojovat. Ne tu povrchní, která jen uspokojí nějaký stereotyp.
Sterotypy jsou mor duše. Konzervují její části, aby k sobě nenašly cestu. Člověk se pak nemůže stát celistvým. A kdo není celistvý, nemůže se propojit s druhými. Každý pokus o takové propojení je velmi bolestivé, protože vás směřuje někam, kam směřuje jen jedna z vašich částí, a vy se trháte na kusy. A z vnější perspektivy - kdo není celistvý, ten stěží někam vyjde, protože nejméně bolesti mu působí, když zůstane stát.
Sám jsem takový stav později zažil. Tehdy jsem nenamaloval jediný obraz. Opustila mě síla, byl jsem vnitřně prázdný, téměř bez duše. Jen kontakt s mými dřívějšími výtvory ve mě dokázal zažehnout jiskru. Naštěstí jsem se k malování vrátil a znovu ožil.
Maluju především pro sebe. Zároveň vnímám, že jsem propojený se všemi lidmi, a tak maluju i pro ně. Až tady jednou nebudu, bude to všechno patřit druhým. Jen propojení s nimi dává smysl tomu, co dělám teď. Tuto úvahu jsem přetavil ve své krédo.
Co vám tu tedy dávám? Pár desítek, možná stovek obrazů. Vznikají ve stavu usebrání, v souladu s dechem a přírodou. Vznikají s láskou a zapálením, s touhou přiblížit se černé jiskře, kterou vše začalo. Věřím, že mají léčivou moc. Léčivou pro ty, kdo se osmělí nahlédnout do nich bez předsudků, bez očekávání vrtkavého vkusu. Dávám všem, kdo mají vůli brát.
Přeji vám příjemné zážitky při prohlížení a vybírání.
Váš JK
... s rybami, kresbami barevnými tušemi z roku 2012
Výtvarná kouzelná tvorba doktora Kleina
Rozhovor
Vlasty Charmátové
s dr. Kleinem
na téma deep obrazů
Dr. Klein využívá jako první na světě techniku kvantového posilování obrazů napojených na nevědomé vzorce. V důsledku této pokročilé metody, tzv. deepování, dosahuje dr. Klein se svými výtvory doslova kouzelných účinků na lidské tělo a mysl.
Jak to celé vzniká?
Je to až zázračně jednoduché. Při meditacích se mi čas od času vynoří určitá představa, která vyniká nesmírně přitažlivou silou. Hned vím, že jde o představu bezprostředně napojenou na určitý archetyp. Nelením a načrtnu si to jako obraz. Musím být rychlý, aby byl "zápis" co nejpřesnější, nepotřísněný mým intelektem a osobními pocity. Vznikne tak určitý vzor pro tvorbu jednoho nebo více obrazů. Postavy, objekty a základní kompozici už dále neměním.
A co měníte?
Obvykle jen barevnost, případně nějaké detaily, pokud se mi podaří na daný archetyp znova napojit, což ale bývá poměrně vzácné. Opravdu silné archetypální představy nenavštěvují nikoho příliš často. Za každou z nich je třeba být vděčný.
Prodáváte originály i reprodukce. Jsou stejně účinné?
Smyslem mé práce s archetypálními obrazy je dostat tyto obrazy mezi co možná nejvíc lidí. Hlavní jejich síla spočívá v motivu, který nich je. I reprodukce tedy určitou sílu má. Nicméně originály mají sílu mnohem větší, protože vznikly při tzv. prvním zrcadlení. Přitom je třeba brát v úvahu mou osobu tvůrce jako jakýsi klíč k otevření pokladu, který se za obrazem skrývá. Pokud tedy vytvořím originální variantu k původnímu originálu, bude mít i toto dílo větší sílu než reprodukce původního originálu.
A co měníte?
Smyslem mé práce s archetypálními obrazy je dostat je mezi co nejvíce lidí. Hlavní jejich síla je v samotném jejich motivu. I reprodukce tedy určitou sílu má. Nicméně originály mají sílu mnohem větší, protože vznikly při tzv. prvním zrcadlení. Navíc je přitom třeba brát v úvahu mou osobu tvůrce jako jakéhosi klíče k otevření pokladu, který se za obrazem skrývá. Pokud tedy vytvořím originální variantu k původnímu originálu, bude mít i toto dílo větší sílu než reprodukce původního originálu.
Jak jsem pochopila, prodáváte vlastně ztvárnění archtypu, přičemž největší hodnota je právě v tom, že ten archetyp je v obrazu přítomen. Není prodej něčeho, co vlastně patří všem, takovou řekněme svatokrádeží?
Rozumím. Kdybych prodával archetyp, pak ano. Ale ten neprodávám. Jednak protože by to byla skutečně svatokrádež, jednak protože to nedokáže nikdo na světě. Prodávám pohled, který směřuje do archetypu. Řekněme, že prodávám zarámování, kterým lze nahlédnout a pocítit něco, co lze jinak těžko narychlo objevit.
Ještě jste neuvedl, jak probíhá tzv. deepování.
Jde o metodu, která může pro laika na první pohled vypadat jako obyčejný rituál. Podrobnosti s prominutím neuvedu. Byl bych nerad, kdyby se můj postup pokusil někdo zopakovat u nějakého nebezpečného archetypu. To by mohlo pro danou osobu a jeho okolí znamenat značné riziko.
Děkuji vám za rozhovor.
Bylo mi potěšením.
Dr. Klein se svým oblíbeným štětcem.
Dr. Klein využívá jako první na světě techniku kvantového posilování obrazů napojených na nevědomé vzorce. V důsledku této pokročilé metody, tzv. deepování, dosahuje dr. Klein se svými výtvory doslova kouzelných účinků na lidské tělo a mysl.
Perokresba na akrylu, 2015
Dr. Klein se svým oblíbeným štětcem.
Rozhovor Vlasty Charmátové
s dr. Kleinem na téma deep obrazů
Jak to celé vzniká?
Je to až zázračně jednoduché. Při meditacích se mi čas od času vynoří určitá představa, která vyniká nesmírně přitažlivou silou. Hned vím, že jde o představu bezprostředně napojenou na určitý archetyp. Nelením a načrtnu si to jako obraz. Musím být rychlý, aby byl "zápis" co nejpřesnější, nepotřísněný mým intelektem a osobními pocity. Vznikne tak určitý vzor pro tvorbu jednoho nebo více obrazů. Postavy, objekty a základní kompozici už dále neměním.
A co měníte?
Obvykle jen barevnost, případně nějaké detaily, pokud se mi podaří na daný archetyp znova napojit, což ale bývá poměrně vzácné. Opravdu silné archetypální představy nenavštěvují nikoho příliš často. Za každou z nich je třeba být vděčný.
Prodáváte originály i reprodukce. Jsou stejně účinné?
Smyslem mé práce s archetypálními obrazy je dostat tyto obrazy mezi co možná nejvíc lidí. Hlavní jejich síla spočívá v motivu, který nich je. I reprodukce tedy určitou sílu má. Nicméně originály mají sílu mnohem větší, protože vznikly při tzv. prvním zrcadlení. Přitom je třeba brát v úvahu mou osobu tvůrce jako jakýsi klíč k otevření pokladu, který se za obrazem skrývá. Pokud tedy vytvořím originální variantu k původnímu originálu, bude mít i toto dílo větší sílu než reprodukce původního originálu.
A co měníte?
Smyslem mé práce s archetypálními obrazy je dostat je mezi co nejvíce lidí. Hlavní jejich síla je v samotném jejich motivu. I reprodukce tedy určitou sílu má. Nicméně originály mají sílu mnohem větší, protože vznikly při tzv. prvním zrcadlení. Navíc je přitom třeba brát v úvahu mou osobu tvůrce jako jakéhosi klíče k otevření pokladu, který se za obrazem skrývá. Pokud tedy vytvořím originální variantu k původnímu originálu, bude mít i toto dílo větší sílu než reprodukce původního originálu.
Jak jsem pochopila, prodáváte vlastně ztvárnění archtypu, přičemž největší hodnota je právě v tom, že ten archetyp je v obrazu přítomen. Není prodej něčeho, co vlastně patří všem, takovou řekněme svatokrádeží?
Rozumím. Kdybych prodával archetyp, pak ano. Ale ten neprodávám. Jednak protože by to byla skutečně svatokrádež, jednak protože to nedokáže nikdo na světě. Prodávám pohled, který směřuje do archetypu. Řekněme, že prodávám zarámování, kterým lze nahlédnout a pocítit něco, co lze jinak těžko narychlo objevit.
Ještě jste neuvedl, jak probíhá tzv. deepování.
Jde o metodu, která může pro laika na první pohled vypadat jako obyčejný rituál. Podrobnosti s prominutím neuvedu. Byl bych nerad, kdyby se můj postup pokusil někdo zopakovat u nějakého nebezpečného archetypu. To by mohlo pro danou osobu a jeho okolí znamenat značné riziko.
Děkuji vám za rozhovor.
Bylo mi potěšením.