Vítejte!
Zde jsou k vidění a ke koupi
Archetypální
obrazy
a plakáty
Jakuba Kleina
Máte zájem o obrazy a plakáty?
Právě se nacházíte na provizorním e-shopu, a tak omluvte, že nákup nemusí být tak komfortní, jak jste zvyklí na klasických e-shopech. I tak je nákup velmi snadný.
Jak váš nákup proběhne
1) Do formuláře vepíšete (zkopírujete) název obrazu a to, jestli chtete originál nebo plakát, u kterého navíc uvedete jeho rozměr.
2) Zašlu Vám mail s fakturou k prolacení
3) Uhradíte fakturu.
4) Jakmile bude částka připsána na účet, obratem Vám pošlu plakát poštou.
5) Obdržíte plakát v bezpečném obalu proti poškození. Viz tubus níže naobrázku.
Přeji vám příjemné zážitky při prohlížení a vybírání.
Váš JK
Máte zájem o obrazy a plakáty?
Právě se nacházíte na provizorním e-shopu, a tak omluvte,
že nákup nemusí být tak komfortní, jak jste zvyklí na klasických
e-shopech. I tak je nákup velmi snadný.
Přeji vám příjemné zážitky při prohlížení a vybírání.
Váš JK
Jak váš nákup proběhne
1) Do formuláře vepíšete (zkopírujete) název obrazu a to, jestli chtete originál nebo plakát, u kterého navíc uvedete jeho rozměr.
2) Zašlu Vám mail s fakturou k prolacení
3) Uhradíte fakturu.
4) Jakmile bude částka připsána na účet, obratem Vám pošlu plakát poštou.
5) Obdržíte plakát v bezpečném obalu proti poškození. Viz tubus níže naobrázku.
Můj malovaný příběh
Jak jsem s malováním začínal
Jak jsem s malováním začínal
Malovat jsem začal jako dítě a už brzy si ostatní všímali, že mi to jde. Prostě šlo poznat, co jsem vyobrazil - že tohle je medvěd a tohle opice. Proto mě to taky bavilo. Kus svého dětství jsem proležel na břiše nad svými obrázky a vznikly jich tisíce. Bohužel velmi málo se jich dochovalo. Především lituju, že se ztratili moji "psohlavci". To byli lidé se psími hlavami, kteří mezi sebou sváděli nelítostné boje a kterým jsem vymyslel celou historii. Zobrazoval jsem posloupné výjevy z jejich válek a příměří, obléhání hradů, sbírání padlých...
S odstupem času jsem si uvědomil, že právě tito "psohlavci" výborně symbolizovali můj vnitřní boj s chaosem. Na jedné straně stáli modrou barvou vyobrazení spořádaní psohlavci s vyspělou kulturou, na druhé straně pak barbarští červení "psohlavci", kterých bylo mnohonásobně víc a kteří útočili v sebevražedných hordách. Kolem těchto dvou táborů se rozprostíraly nedozírné stepi, v nichž žili různé obludy živící se psím masem. Osamělý "psoblavec" neměl nejmenší šanci, byl sežrán.
Dětská kresba (12 let) propiskou.
Mnozí mě tehdy měli za podivínské dítě - a asi jsem jím byl. Zároveň jsem byl někým, kdo už tehdy velmi dobře - byť nepříliš vědomě - nahlížel svou duši a její vnitřní sváry. Věci, ktreré zůstanou většině lidí nadosmrti skryty. Odvažuju se říct, že právě to byl můj největší dar, který zastiňoval svou podmínku - dar věci prostě namalovat.
Bohužel jsem v tom směru nenašel u nikoho pochopení. Mnozí měli pro mé obrazy uznání, ale hned se ptali, proč raději nemaluju něco jiného - líbivějšího. Nechápali to - a jak je známo, co nechápeme, to zpravidla odsuzujeme. Jako malý chlapec jsem stěží dokázal vysvětlit, co jsem jen tušil a co dokážu jakžtakž vysvětlit až dnes po mnohaletém studiu psychologie a kultury. A tak jsem se tehdy ještě víc uzavíral do svého světa "psohlavců".
Čas šel dál a někdy v mých patnácti letech jsem s malováním přestal, jako když utne. Sám si to neumím vysvětlit. Pamatuju si jen významnou okolnost - bylo to bezprostředné potom, co se mi zdál sen, ve kterém jsem slyšel překrásnou hudbu. Na několik dalších let se stala hudba spolu s literaturou mým velkým zájmem. Nebýt toho, stěží bych mnoho let poté naspal k dvěma stovkám písniček, které teď postupně spatřují světlo světa.
(1994-1995)
Nedokončená gymnaziální
kresba propiskou
na druhé straně obalu
sešitu z matematiky.
Sešit přinesla maminka
z práce 🙂
Jak jsem řekl, malování ustoupilo do pozadí. Ale nevymizelo úplně. Prodíralo si cestu vpřed v podobě mimoděčných kreseb na okrajích stránek mých středoškolských sešitů a vysokoškolských poznámek. I když během oněch let (1991-2003) nevzniklo nic, co bych mohl ukázat, po celou tu dobu jsem kreslil aspoň dvě hodiny denně. Což se časem projevilo - dalo to vzniknout základu mého stylu. Vznikly jisté způdoby vedení linky, budování prostoru...
Následujících sedm let (2003-2009) jsem se věnoval hlavně psaní a příležitostně písničkám. Až do okamžiku, kdy se mi začalo rozpadat manželství.
Malovat jsem začal jako dítě a už brzy si ostatní všímali, že mi to jde. Prostě šlo poznat, co jsem vyobrazil - že tohle je medvěd a tohle opice. Proto mě to taky bavilo. Kus svého dětství jsem proležel na břiše nad svými obrázky a vznikly jich tisíce. Bohužel velmi málo se jich dochovalo. Především lituju, že se ztratili moji "psohlavci". To byli lidé se psími hlavami, kteří mezi sebou sváděli nelítostné boje a kterým jsem vymyslel celou historii. Zobrazoval jsem posloupné výjevy z jejich válek a příměří, obléhání hradů, sbírání padlých...
S odstupem času jsem si uvědomil, že právě tito "psohlavci" výborně symbolizovali můj vnitřní boj s chaosem. Na jedné straně stáli modrou barvou vyobrazení spořádaní psohlavci s vyspělou kulturou, na druhé straně pak barbarští červení "psohlavci", kterých bylo mnohonásobně víc a kteří útočili v sebevražedných hordách. Kolem těchto dvou táborů se rozprostíraly nedozírné stepi, v nichž žili různé obludy živící se psím masem. Osamělý "psoblavec" neměl nejmenší šanci, byl sežrán.
Mnozí mě tehdy měli za podivínské dítě - a asi jsem jím byl. Zároveň jsem byl někým, kdo už tehdy velmi dobře - byť nepříliš vědomě - nahlížel svou duši a její vnitřní sváry. Věci, ktreré zůstanou většině lidí nadosmrti skryty. Odvažuju se říct, že právě to byl můj největší dar, který zastiňoval svou podmínku - dar věci prostě namalovat.
Bohužel jsem v tom směru nenašel u nikoho pochopení. Mnozí měli pro mé obrazy uznání, ale hned se ptali, proč raději nemaluju něco jiného - líbivějšího. Nechápali to - a jak je známo, co nechápeme, to zpravidla odsuzujeme. Jako malý chlapec jsem stěží dokázal vysvětlit, co jsem jen tušil a co dokážu jakžtakž vysvětlit až dnes po mnohaletém studiu psychologie a kultury. A tak jsem se tehdy ještě víc uzavíral do svého světa "psohlavců".
Čas šel dál a někdy v mých patnácti letech jsem s malováním přestal, jako když utne. Sám si to neumím vysvětlit. Pamatuju si jen významnou okolnost - bylo to bezprostředné potom, co se mi zdál sen, ve kterém jsem slyšel překrásnou hudbu. Na několik dalších let se stala hudba spolu s literaturou mým velkým zájmem. Nebýt toho, stěží bych mnoho let poté naspal k dvěma stovkám písniček, které teď postupně spatřují světlo světa.
Jak jsem řekl, malování ustoupilo do pozadí. Ale nevymizelo úplně. Prodíralo si cestu vpřed v podobě mimoděčných kreseb na okrajích stránek mých středoškolských sešitů a vysokoškolských poznámek. I když během oněch let (1991-2003) nevzniklo nic, co bych mohl ukázat, po celou tu dobu jsem kreslil aspoň dvě hodiny denně. Což se časem projevilo - dalo to vzniknout základu mého stylu. Vznikly jisté způdoby vedení linky, budování prostoru...
Následujících sedm let (2003-2009) jsem se věnoval hlavně psaní a příležitostně písničkám. Až do okamžiku, kdy se mi začalo rozpadat manželství.
Dětská kresba (12 let) propiskou.
Nedokončená gymnaziální kresba (1994-1995) propiskou
na druhé straně obalu sešitu z matematiky.
Sešit přinesla mamika z práce 🙂
Jsme propojení a odtud pramení naše síla
Jsme propojení a odtud pramení naše síla
Rozchod s manželkou byl pravým opakem propojení. Nicméně se nadobro rozpojilo jen to, co už spolu nedrželo. Nesl jsem to těžce, protože jsem vyrůstal v přesvědčení, že když se jednou dva dají dohromady, má to být napořád. A právě v té nelehké době se ve mně něco pohnulo a já se vrátil k malování.
První pokusy byly úsměvné, ale byl ve mně zápal, který mě poháněl, abych experimentovat a zbytečně se neohlížel za neúspěchy. Rychle jsem si vyjasňoval svůj styl a s tím jako by se projasňoval můj pohled na svět. Nad barvami a papíry jsem se vždy očistil a doplnil, co mi chybělo. Nacházel jsem útěchu, klid i životní oheň, spojení se silami, které mě mnohonásobně přesahují a dokážou uzdravit. Takto posílen jsem pak navazoval nová pouta s okolím, nejdřív s věcmi v bytě, později s novými lidmi, z nichž se někteří stali i mými přáteli.
Tehdy jsem učil na vysoké škole a také tam mě moje malování ovlivnilo. Jako nekladu barvy na místo, kde má zůstat bílá, obracel jsem se výhradně k těm, kdo chtěli být osloveni, dával těm, kdo měli vůli brát. A těm jsem dával dvojnásob. Stejně tak později dětem na střední a na základní škole. A když jsem získal doktorát z literatury, bylo to malování, co mi napovědělo, jaké je formální vzdělání pozlátko. Své urputné snaze po titulu jsem se konečně mohl vysmát.
Uvědomil jsem si, že lidské konání je prostoupeno energií, která nás může stejně tak oživit jako zahubit. Zařekl jsem se, že budu stát vždy na straně života a že se nepodvolím vkusu většiny. Jedině tak budou mé výtvory oplývat vnitřní silou, jedině tak budou přinášet lidem radost. Tu opravdovou, která jde do hloubky a umí propojovat. Ne tu povrchní, která jen uspokojí nějaký stereotyp.
... s rybami, kresbami barevnými tušemi z roku 2012
Sterotypy jsou mor duše. Konzervují její části, aby k sobě nenašly cestu. Člověk se pak nemůže stát celistvým. A kdo není celistvý, nemůže se propojit s druhými. Každý pokus o takové propojení je velmi bolestivé, protože vás směřuje někam, kam směřuje jen jedna z vašich částí, a vy se trháte na kusy. A z vnější perspektivy - kdo není celistvý, ten stěží někam vyjde, protože nejméně bolesti mu působí, když zůstane stát.
Sám jsem takový stav později zažil. Tehdy jsem nenamaloval jediný obraz. Opustila mě síla, byl jsem vnitřně prázdný, téměř bez duše. Jen kontakt s mými dřívějšími výtvory ve mě dokázal zažehnout jiskru. Naštěstí jsem se k malování vrátil a znovu ožil.
Maluju především pro sebe. Zároveň vnímám, že jsem propojený se všemi lidmi, a tak maluju i pro ně. Až tady jednou nebudu, bude to všechno patřit druhým. Jen propojení s nimi dává smysl tomu, co dělám teď. Tuto úvahu jsem přetavil ve své krédo.
Co vám tu tedy dávám? Pár desítek, možná stovek obrazů. Vznikají ve stavu usebrání, v souladu s dechem a přírodou. Vznikají s láskou a zapálením, s touhou přiblížit se černé jiskře, kterou vše začalo. Věřím, že mají léčivou moc. Léčivou pro ty, kdo se osmělí nahlédnout do nich bez předsudků, bez očekávání vrtkavého vkusu. Dávám všem, kdo mají vůli brát.
Přeji vám příjemné zážitky při prohlížení a vybírání.
Váš JK
Rozchod s manželkou byl pravým opakem propojení. Nicméně se nadobro rozpojilo jen to, co už spolu nedrželo. Nesl jsem to těžce, protože jsem vyrůstal v přesvědčení, že když se jednou dva dají dohromady, má to být napořád. A právě v té nelehké době se ve mně něco pohnulo a já se vrátil k malování.
První pokusy byly úsměvné, ale byl ve mně zápal, který mě poháněl, abych experimentovat a zbytečně se neohlížel za neúspěchy. Rychle jsem si vyjasňoval svůj styl a s tím jako by se projasňoval můj pohled na svět. Nad barvami a papíry jsem se vždy očistil a doplnil, co mi chybělo. Nacházel jsem útěchu, klid i životní oheň, spojení se silami, které mě mnohonásobně přesahují a dokážou uzdravit. Takto posílen jsem pak navazoval nová pouta s okolím, nejdřív s věcmi v bytě, později s novými lidmi, z nichž se někteří stali i mými přáteli.
Tehdy jsem učil na vysoké škole a také tam mě moje malování ovlivnilo. Jako nekladu barvy na místo, kde má zůstat bílá, obracel jsem se výhradně k těm, kdo chtěli být osloveni, dával těm, kdo měli vůli brát. A těm jsem dával dvojnásob. Stejně tak později dětem na střední a na základní škole. A když jsem získal doktorát z literatury, bylo to malování, co mi napovědělo, jaké je formální vzdělání pozlátko. Své urputné snaze po titulu jsem se konečně mohl vysmát.
Uvědomil jsem si, že lidské konání je prostoupeno energií, která nás může stejně tak oživit jako zahubit. Zařekl jsem se, že budu stát vždy na straně života a že se nepodvolím vkusu většiny. Jedině tak budou mé výtvory oplývat vnitřní silou, jedině tak budou přinášet lidem radost. Tu opravdovou, která jde do hloubky a umí propojovat. Ne tu povrchní, která jen uspokojí nějaký stereotyp.
Sterotypy jsou mor duše. Konzervují její části, aby k sobě nenašly cestu. Člověk se pak nemůže stát celistvým. A kdo není celistvý, nemůže se propojit s druhými. Každý pokus o takové propojení je velmi bolestivé, protože vás směřuje někam, kam směřuje jen jedna z vašich částí, a vy se trháte na kusy. A z vnější perspektivy - kdo není celistvý, ten stěží někam vyjde, protože nejméně bolesti mu působí, když zůstane stát.
Sám jsem takový stav později zažil. Tehdy jsem nenamaloval jediný obraz. Opustila mě síla, byl jsem vnitřně prázdný, téměř bez duše. Jen kontakt s mými dřívějšími výtvory ve mě dokázal zažehnout jiskru. Naštěstí jsem se k malování vrátil a znovu ožil.
Maluju především pro sebe. Zároveň vnímám, že jsem propojený se všemi lidmi, a tak maluju i pro ně. Až tady jednou nebudu, bude to všechno patřit druhým. Jen propojení s nimi dává smysl tomu, co dělám teď. Tuto úvahu jsem přetavil ve své krédo.
Co vám tu tedy dávám? Pár desítek, možná stovek obrazů. Vznikají ve stavu usebrání, v souladu s dechem a přírodou. Vznikají s láskou a zapálením, s touhou přiblížit se černé jiskře, kterou vše začalo. Věřím, že mají léčivou moc. Léčivou pro ty, kdo se osmělí nahlédnout do nich bez předsudků, bez očekávání vrtkavého vkusu. Dávám všem, kdo mají vůli brát.
Přeji vám příjemné zážitky při prohlížení a vybírání.
Váš JK
... s rybami, kresbami barevnými tušemi z roku 2012